ZPRAVY...

lopenik · Anonymní

ocenuji vytvoreni nove sekce ZPRAVY, mam za to, ze je novejsiho data, dobry napad. jedinou usmevnou vytku bych snad adresoval k zarazeni clanku z halo novin s jejich "antiimperialistickym" nadechem: "Bush podepsal zeď apartheidu...; kterým je vykořisťování jižních zemí firmami USA...; USA potřebují svobodu tisku..." zkratka, rude noviny, jak maji byt. Very Happy

miro · Zaslal: po říjen 09, 2006 4:01 am Předmět:

Diky za pochvalu. Myslim, ze jsou dve medialni skupiny jedna je proti-Americka a jejich zpravy pisou vetsinou proti valce a US politice, no a druha je pro-Americka, ktera publikuje pozitivni zpravy o US politice a valce. Ja se nechci klonit ani na jednu stranu. Kdybych zablokoval nektere negativni medialni skupiny, pripadalo by my to neuprimne. Kazdy si musi udelat obrazek sam, i kdyz nekdy to co cteme je opravdu tezke ke spolknuti. Me take mrzi rostouci antiamerikanismus, ale cenzurovanim zprav bych se citil jako komunista.

Maxipes · Registrace: 05. 02. 2005 Příspěvky: 138

Miro

Maxipes · Registrace: 05. 02. 2005 Příspěvky: 138

ÚLOHA MEDIÍ V DEMOKRACII

Úloha médií při informování společnosti, vztah médií a veřejné správy, vliv médií na rozvoj demokracie a na zvyšování povědomí občanů o demokratizačních procesech ve světě, zásahy politiků do médií a jejich vzájemné vztahy, etika a odpovědnost žurnalistů při podávání informací, politika a média ve vztahu k veřejnosti, možnosti financování médií.

Srovnání financování veřejnoprávních médií s komerčními v Evropě, výhody a nevýhody při informování společnosti, zkušenosti

Werner Rumphorst, ředitel European Broadcasting Union (EBU), Švýcarsko

Po dnešním dopoledním bloku prezentací, které byly zaměřeny na veřejnou správu, je myslím vhodné začít odpolední blok otázkou rozdělení moci ve státě, kdy vedle sebe existují moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Mnoho lidí nicméně zastává názor, že kromě zmíněných tří složek státní moci existuje ještě čtvrtá moc ve státě. Někteří lidé dokonce tvrdí, že je tato čtvrtá složka moci mnohem mocnější než všechny tři předchozí složky moci dohromady. Touto čtvrtou složkou moci je moc mediální. Jde tedy o tisk, časopisy a všechny ostatní druhy tiskovin, rozhlas a televizi, přičemž do tohoto výčtu musíme v současné době zahrnout také internet a zřejmě i další novodobé druhy médií. Pokud se nad touto skutečností zamyslíme, zjistíme, že všechna tato média dohromady mají v naší společnosti opravdu velikou moc. Tento odpolední blok však není zaměřen na média ve společnosti jako takové, ale na média v demokratické společnosti. Proto se nebudeme zabývat úlohou médií jako takovou, v rovině obecné - jejich kulturním posláním, vlivem na děti a podobně, ale soustředíme se na to, co je specifické pro média v demokratické společnosti a co nenalézáme v médiích v systémech totalitních. V demokratické společnosti mají média dvě důležité role: První jejich úlohou - úlohou naprosto zásadní - je zajistit celkovou informovanost občanů. Bez informovaných občanů vlastně žádnou demokracii nepotřebujeme. Druhou úlohou médií je kontrolovat či řídit tři výše uvedené složky státní moci - zákonodárnou, soudní a výkonnou moc ve státě. Kontrolovat je a sledovat, dohlížet na ně a zajišťovat, aby odváděly dobrou práci. A pokud ji neodvádějí, zabezpečit, aby se o tom široká veřejnost dozvěděla, aby pak v následujících volbách občané věděli, jak se mají zachovat. Otázkou proto je, zda média tyto dvě důležité úlohy plní. Zda tedy má veřejnost skutečně pravdivé informace, zda veřejnost skutečně ví, co vykonavatelé moci dělají, a to v době, kdy o tomto víkendu občané přistoupí k volebním urnám, aby volili své zástupce do Evropského parlamentu. Vy zde v České republice o tom jistě víte mnohem více než já. Vědí Češi skutečně, jaká je jejich volba a proč jdou vůbec volit? Vědí, jaké síly jsou zastoupeny v parlamentu v Bruselu a jakou moc vůbec Evropský parlament má, co se smysluplné moci týče? Vědí, jaké je rozložení těchto sil a co mohou v Evropském parlamentu prosadit? Pokud o těchto otázkách není veřejnost dostatečně informována, svědčí to o selhání médií. Je veřejnost informována v rovině obecné? Myslím, že všichni v současné době sledujeme Spojené státy a divíme se, jak jsou Američané informováni o tom, co se ve světě skutečně děje. Vědí vůbec Američané, kde leží Irák atd. atp? Nechci se zaplétat do politických záležitostí, ale jde o jeden z příkladů situace, kdy veřejnost není dostatečně informována. Asi před měsícem jsem četl - proto si také již nepamatuji přesná procentuální čísla -, že je mnoho mladých lidí ve Spojeném království přesvědčeno, že Adolf Hitler je nějaká rocková hvězda, že jde o hvězdu pop-music. A třebaže si můžeme myslet, že jde o důsledek selhání vzdělávacího systému nebo rodičovské výchovy, já osobně se domnívám, že v tomto případě hrají velmi významnou roli média.

První otázkou v demokratické společnosti je, zda mají média alespoň tu moc, aby vůbec plnila nějakou úlohu? Pokud máme pocit, že svou úlohu neplní, nebo alespoň ne k plné spokojenosti, mají média vůbec nějakou moc? Možná, že existují nějaké právní překážky, které jim brání v tom, aby svou úlohu plnily co nejlépe? Aniž bych se chtěl zaplétat do právních formulací, jelikož nejsem povoláním právník, připomínám, co je nám všem dobře známo, a sice to, že Mezinárodní úmluva o občanských a politických právech Organizace spojených národů a pro nás v Evropě přesněji Evropská konvence na ochranu lidských práv a v ní slavný paragraf 10, který v současné době platí v rámci Evropské unie, hovoří naprosto jasně o tom, že "každý má právo mít svobodný přístup k informacím”, což znamená "svobodně šířit informace a myšlenky bez jakýchkoli zásahů veřejných orgánů a bez ohledu na jakékoliv hranice”. Zde je tedy garantována absolutní svoboda, a pokud kterýkoliv orgán, jenž patří do některé ze zmíněných tří složek státní moci - moci zákonodárné, výkonné a soudní - jakkoliv tuto svobodu naruší, pak se - jak všichni víme - můžeme obrátit k soudu ve Štrasburku, jehož úkolem je chránit vaše práva proti orgánům veřejné/státní správy. Tímto jsou tedy položeny právní základy. Média proto mohou plnit svou úlohu šiřitelů svobodných informací. Pokud tedy máte dojem - a já ten dojem v určitých případech v některých státech mám, i když nemohu hovořit za vaši zemi - že média tuto úlohu neplní anebo ji plní nedostatečně, pak by se měl někdo začít zabývat možnými příčinami tohoto stavu a měl by zjednat nápravu. Pokud jde o tištěná média, myslím, že prakticky všechna mají komerční charakter. Komerční média jsou pak ale podnikáním jako každé jiné - stejně jako je podnikáním prodej automobilů, provoz restaurace a vůbec všechno z oblasti obchodu a podnikání. Tato média zde existují, aby vydělávala peníze - svým akcionářům, svým vlastníkům. Musejí tudíž uplatňovat silně komerční logiku. Co musím udělat, abych maximalizoval odbyt svého média a zároveň zajistil snížení nákladů kupříkladu na své korespondenty? Nemohu si dovolit drahého kulturního korespondenta, který by psal dlouhé články, jež by stejně nikdo nečetl, musím mít naopak dobrého fotografa, který mě bude zásobovat fotografiemi nahých žen pro titulní stránku každého čísla, což mi zaručí mnohem vyšší odbyt. Zde se hraje více na emoce než na hlubší informovanost. Cílem je prodat vyšší náklad. A pokud se tedy podíváte na své noviny - a myslím, že v České republice je tomu právě tak - přesně takovýmto způsobem se tištěná média chovají. Na tom samozřejmě není nic špatného, jde prostě o aplikaci komerční logiky komerčního vydavatelství. Výsledkem však je, že takové deníky, časopisy, publikace, komerční televize a rozhlas rozšiřují fakta, která jsou velmi vzdálena od skutečného stavu světa, protože jinak by se tolik neprodávala. K tomu musím ještě dodat, že máme také skvělé noviny, skvělé publikace, a to ve všech našich zemích, to ovšem není rozhodující. Rozhodující je otázka, kolik lidí anebo jaké procento populace skutečně čte tyto kvalitní deníky, noviny a časopisy. Jak víme, jde skutečně o velmi, velmi malé procento lidí.

Dovolte mi, abych se vrátil zpět ke Spojeným státům: Noviny jako New York Times, anebo The Washington Post jsou skvělé deníky, bylo však zjištěno, že tyto deníky čte jedno procento, anebo dokonce necelé procento populace. Podíváme-li se na Německo, odkud pocházím, a zaměříme-li se na to, kolik lidí čte denně Die Zeit, zjistíme, že situace je hrozná, přímo úděsná, ačkoliv jsou to skvělé německé noviny. A takto můžete projít celou Evropou a uvidíte naprosto stejný obrázek. Takže teorie, která pro vás z pohledu lidských práv vyplývá, je, že existující lidská práva jsou obranou před lhostejností státu. Toto máme opravdu zajištěno, avšak ani to stále ještě nepostačí k tomu, aby média svou úlohu skutečně plnila a dostatečně informovala veřejnost, jestliže se média budou i nadále chovat podle zásad tržní logiky. Otázkou je, zda se celková nabídka na trhu skutečně dostává k dostatečnému počtu lidí tak, aby byl dostatečný počet lidí skutečně a pravdivě informován. A pokud já vím, v této věci stále ještě existují velké rezervy.

Tutéž hru hrají také politikové. Politikové nechtějí pracovat na větší informovanosti. Nemají zájem na tom, aby občané měli více informací, protože vědí, že informovaní lidé dostanou pouze špatné zprávy. Vědí, že by museli lidem říci, že je nezbytné uskutečnit závažné reformní kroky. Při současných kampaních vám politici neřeknou, jaký je ve skutečnosti jejich program, protože se obávají, že nebudou zvoleni, že je nikdo nebude volit. A tak jsou tyto kampaně založeny spíše na kráse jejich očí, barvě vlasů a mnoha dalších věcech, jakož i na očerňování jejich protikandidáta, ale nikdy v nich nejde o to, aby lidem poskytli informace o svém skutečném politickém programu. Jde v daném případě o koalici mezi tiskem a politiky, jejíž podstatou je kultura neinformovanosti, chcete-li. Uznávám samozřejmě, že vždy existují výjimky.

Pokud tedy náklady tiskovin, náklady deníků, které jsou v dané zemi v prodeji, nevypovídají vůbec nic o tom, co se v nich vlastně píše, a neříkají nic o tom, do jaké míry slouží tato média jako základna pro širokou informovanost veřejnosti, pak tento druh vnějšího pluralismu médií nemusí postačovat. Tato skutečnost byla v Evropě zaregistrována již před druhou světovou válkou - zejména ve Spojeném království -, kdy bylo zahájeno veřejné vysílání. Veřejné vysílání má na rozdíl od tisku svůj vnitřní pluralismus. Znamená to, že v sobě nese zabudovaný pluralismus, neboť toto vysílání je pod veřejným dohledem zavázáno poskytovat plnou, úplnou informovanost, nezaujatou informovanost, která ukazuje obě strany mince. Takovéto poslání je institucionalizované v pluralismu. Aby mohlo veřejnoprávní vysílání tuto úlohu ve společnosti plnit, potřebuje mít odpovídající posluchače, jako je má BBC nebo IZDF v Německu. Pokud je veřejnoprávní vysílání v menšinovém zastoupení, tuto úlohu ve společnosti plnit nemůže, protože se nedostane k dostatečnému počtu lidí. V Americe existuje takzvaný systém veřejnoprávního vysílání jako pouhé alibi, jelikož se ve skutečnosti nejedná o veřejnoprávní vysílání. Je to totiž vysílání menšinové. Američané prohlašují: Také my máme systém veřejnoprávního vysílání. Problém však spočívá v tom, že se toto vysílání dostane pouze k jednomu až třem procentům obyvatelstva. A ačkoliv je programová skladba tohoto vysílání vynikající, nemůže obyvatelstvo nijak ovlivnit. Aby totiž mělo veřejnoprávní vysílání nějaký vliv na společnost, musí dostat zcela spravedlivě dostatečný podíl na trhu. K tomu je však také zapotřebí mít bohatou programovou skladbu, jež by uspokojila každého a neomezovala by se jenom na kulturní programy pro náročné. Provozovatelé komerčních vysílání by byli rádi, kdyby se veřejnoprávní vysílání omezovalo pouze na takovouto úlohu. Aby vyrábělo a vysílalo takové pořady, které by se nijak nedotkly komerčních vysílacích stanic - aby šlo pouze o pořady kulturní, náboženské programy a podobně.

Je tomu deset let, kdy se rovněž zde v Praze konala kulturní konference ministerstev kultury. Musím se přiznat, že jsem se jí tehdy účastnil, a mám dojem - i když si tím nejsem zcela jist - že se tato konference konala zrovna v této místnosti. Bylo to před deseti lety, kdy byla v roce 1994 v tomto městě - myslím, že dokonce v této místnosti, třebaže si tím nejsem zcela jist - přijata slavná Pražská deklarace. Dovolte mi z této Pražské rezoluce, která byla před deseti lety přijata tehdejšími ministry, uvést následující citát: "Pražská rezoluce o veřejném vysílání: Veřejnoprávní vysílání, jak rozhlasové, tak televizní, by mělo podporovat hodnoty zdůrazňované politickými, právními a sociálními strukturami demokratických společností, zejména pak respekt k lidským právům, odkaz kulturnímu dědictví a politickému pluralismu.” Pražská rezoluce dále hovoří o významu veřejného vysílání pro demokratické společnosti, což je právě téma dnešního odpoledne. Rezoluce hovoří o životní funkci veřejnoprávního vysílání jako o základním faktoru či nositeli pluralistické komunikace dostupné všem. Veřejnoprávní vysílání je odrazovým bodem pro celou veřejnost a je rovněž faktorem, který má vliv na sociální soudržnost a integraci všech jednotlivých skupin obyvatel a existujících komunit. Čtu vám slova této deklarace proto, abychom se společně zamysleli nad tím, zda jsou také komerční vysílání schopna plnit tyto role nebo zda je také plní. Veřejnoprávní vysílání je v tomto textu označeno za široké fórum pro veřejnou diskusi, v němž může být vyjádřena co možná nejširší škála možných názorů a pohledů. Jak jsem již uvedl, nestranné a nezávislé zprávy, informace a komentáře jsou dalším nejpodstatnějším kritériem veřejnoprávního vysílání. Neboli, jak tuto skutečnost výstižně vyjádřil jeden z předních odborníků: Veřejnoprávní vysílání reprezentuje oázu důvěryhodnosti. Ze statistik ve všech našich zemích opravdu vyplývá, že v případě nějaké závažné národní nebo mezinárodní krize, živelné pohromy či jiného neštěstí se lidé, kteří většinou sledují komerční televize, obrátí k veřejnoprávnímu vysílání, protože jsou si vědomi, že jeho prostřednictvím získají úplný, co možná nejucelenější obraz o dané skutečnosti.

Můžeme říci, že Rada Evropy je institucí převážně kulturní, nejde o ekonomické uskupení. Co ale Evropská unie, ekonomická unie Evropy a Evropský parlament, do něhož se o tomto víkendu budou konat nové volby? V souvislosti s veřejnoprávním vysíláním tento Parlament v roce 1996 prohlásil: "Veřejnoprávní vysílání je cestou k informované veřejnosti. Jedná se o zástupce pluralismu, který umožňuje různým skupinám společnosti vést spolu dialog k rozličným tématům lidské společnosti. Poskytuje nezaujaté a plně nezávislé informace, a to jak ve formě masové informovanosti, tak i v rámci programů pro náročnější posluchače. Je schopné získat a vybudovat si důvěru svých posluchačů a je záchytným bodem pro rychle se rozvíjejí informační trh a tak dále a tak dále.” Z toho vyplývá, že poslání veřejnoprávního vysílání v sobě zahrnuje obrovské množství úkolů. Dnes se zaměřujeme pouze na úlohu informativní, ale víme, že je zde velký okruh dalších úkolů, které musí veřejnoprávní vysílání nutně plnit. Pokud jde o kulturu, musí podporovat národní kulturu a seznamovat lidi v každé zemi s živou kulturou. Sem patří vzdělávání, zábava, vyšší vybraná zábava, opera, koncerty, sporty, hlavní sporty, olympijské hry. Jistě vám nemusím připomínat, že příští neděli bude zahájeno Mistrovství Evropy ve fotbale a za sedm týdnů budou zahájeny Olympijské hry. Všechny tyto události budeme sledovat ve veřejnoprávních vysíláních, a to jak televizních, tak rozhlasových. A právě v tom spočívá hlavní krása veřejnoprávního vysílání, že totiž podává informace o tom, co se skutečně týká celé společnosti. Jakmile je tedy úloha veřejnoprávního vysílání jednou stanovena a vymezena, zbývá odpovědět na otázku, jakým způsobem toto vysílání financovat. A v této otázce byla v mnoha státech střední a východní Evropy učiněna obrovská chyba, která nebyla ve většině států ještě zcela napravena. Konkrétně jde o argument, který byl pochopen úplně naopak: Dáme peníze veřejnoprávnímu vysílání a vzhledem k tlaku ze strany komerčních médií jim dáme ten nejmenší prostor, který jim musíme dát, a uvidíme, jak se s tím poperou. Je-li nízký rozpočet, dokáže se podle něj zařídit každý, s takovým rozpočtem ale není možno plnit veřejnoprávní funkci. Musíme začít z opačné strany. A právě o to se snaží Evropská komise v mnoha státech Evropy - posunout čas nazpátek a začít znovu. Nejdříve - a na tom trvám, tímto se opravdu musí začít - je zapotřebí naprosto jasně a zřetelně vymezit úlohu veřejnoprávní služby. Teprve po vymezení této úlohy je možno určit, kolik financí je zapotřebí k naplnění tohoto úkolu. A tím by se měl řídit každý zákonodárce, který se zabývá veřejnoprávním vysíláním. Je třeba stanovit úkol, který by mělo veřejnoprávní vysílání plnit, a poté vyčlenit potřebné finanční prostředky, které by mělo toto vysílání k dispozici. Není možno říci: Chceme zde mít rovnováhu, a protože komerční stanice musí také z něčeho žít, dáme veřejnoprávnímu vysílání velmi malou anebo vůbec žádnou možnost využívat reklamu. Takový přístup je samozřejmě zcela nesprávný. Veřejnoprávní vysílání musí mít k dispozici prostředky, které mu umožní plnit jeho úlohu.

A tím se dostávám k otázce financování veřejnoprávního vysílání. Modelovým způsobem financování v Evropě je tzv. duální financování - jedná se o kombinaci obou způsobů financování, jak veřejného financování, které pochází z placení licence, tak komerčního financování. Obecně se má za to, že pokud získává veřejnoprávní vysílání třetinu nebo více prostředků z komerčních zdrojů, pak vzniká riziko, že zapomene plnit svou úlohu a zaměří se pouze na masové posluchače. To je samozřejmě špatně. Na druhé straně, pokud si řeknete, že by mělo financování veřejnoprávních médií z velké části či dokonce zcela pocházet z veřejných rozpočtů, znamenalo by to, že by občané museli platit vysoké koncesionářské poplatky, což by ale nebylo možné. Chtěl bych se vyhnout příkladům z vaší země, ale musím říci, že vaše země patří mezi ty státy, které v této otázce nepostupují zrovna nejšťastněji. Peníze, které provozovatel veřejnoprávního vysílání nemůže získat z komerčního financování, musejí přicházet z jiných zdrojů. Musí je zaplatit daňový poplatník. V ekonomickém vyjádření to znamená, že daňový poplatník musí platit více, takže si provozovatelé komerčních vysílání nechávají celý zisk z reklamního podílu pouze pro sebe. Nejde tedy o nic jiného než o dotování komerčních vysílání z veřejnoprávních prostředků.

Aspekt reklamního vysílání ve veřejnoprávních médiích nespočívá pouze v tom, že částečně odlehčuje veřejnosti od nutnosti platit vysoké koncesionářské poplatky za veřejnoprávní vysílání. Jde rovněž o to, že veřejnoprávní médium musí mít stále na vědomí svou úlohu a tou je služba veřejnosti. Výroba pořadů, které uspokojují pouze své tvůrce - kteří si myslí, že se jedná o krásné programy, i když je nikdo nesleduje - to není služba veřejnosti. Uvedu příklad z jihovýchodní Evropy, konkrétně z Turecka: Tvůrce pořadů tam prohlašoval: "Vyrábíme nádherné pořady, ale lidé je nechtějí.” To ale znamená, že něco není v pořádku. Nelze vyrábět pořady, které nikdo nechce. Proto je dobré, aby i veřejnoprávní média měla k dispozici jistou část reklamního, komerčního prostoru. A na závěr - pokud hovoříme s reklamními zástupci - zadavatelé reklam velmi často nechtějí, aby byly jejich reklamy spojovány s jakýmkoliv typem programu. Jde zejména o zboží či služby orientované na vyšší vrstvy spotřebitelů. Přejí si naopak, aby byly jejich reklamy spojovány s vyšším typem programů, s programy náročnějších diváků, to se týká například kosmetiky, ale i jiných výrobků. Některé průmyslové značky si samy vybírají typy pořadů, s nimiž chtějí být spojovány. A běžně je nalézají právě ve veřejnoprávním vysílání. Pokud jim řeknete, že ve veřejnoprávním vysílání nebude žádné reklamní vysílání, postaví se na stranu provozovatele veřejnoprávního vysílání a prohlásí, že potřebují reklamní prostor právě v tomto veřejnoprávním vysílání.

Takže toto je pro dnešek můj stručný přehled tématu - úloha médií, zvláštní úloha veřejnoprávních médií v demokratické společnosti, jež zajišťují pravdivou informovanost veřejnosti a přísnou kontrolu tří složek státní mocí.

A nyní několik slov na závěr: Provozovatelé veřejnoprávního vysílání, kteří mají kontrolovat tři složky státní moci, musejí být zcela nezávislí. Musí se jednat o skutečnou nezávislost. Pokud je ovšem provozovatel veřejnoprávního vysílání závislý na milosti ministra financí nebo na parlamentní většině nebo na podpoře vlády, kteří rozhodují o jeho rozpočtu na příští rok anebo rozhodují o zvýšení koncesionářských poplatků, nejde o opravdovou nezávislost. Takový provozovatel pak musí být poslušný vůči těm, kdo jsou u moci - musí poslouchat ministra financí, parlamentní většinu, vládu, aby mu dali rozpočet na další rok nebo zvýšili koncesionářské poplatky. Jinými slovy, na svou nezávislost musí zcela zapomenout. Toto je jedna z nejsložitějších věcí ve veřejném vysílání - zabezpečit, aby bylo financování z veřejných rozpočtů někým schváleno. Ten, kdo toto financování schvaluje, však nesmí svého postavení zneužívat, anebo dokonce vyvíjet přímý či nepřímý tlak na provozovatele veřejnoprávního vysílání, aby se vzdalo svého nejzákladnějšího poslání, kterým je kontrola tří složek moci ve státě - zákonodárné, výkonné a soudní. Až dosud se zatím nikomu nepodařilo dát stoprocentní odpověď na to, jak by toho bylo možno dosáhnout. Jedním z možných způsobů, jak toho docílit, je stanovit zákonem výši koncesionářských poplatků, které musí daňoví poplatníci zaplatit do státního rozpočtu, a to na několik let dopředu, alespoň na pět let. A také zabezpečit tyto poplatky proti působení inflace. Aby tedy během období přinejmenším pěti let nedocházelo k žádným zásahům do veřejnoprávního vysílání ze strany lidí, kteří jsou zrovna u moci.

Ústavní soud v Německu upravil tento systém zavedením nezávislé komise odborníků, jež je složena z ekonomických expertů, kteří vypracovali rozbor potřeb sektoru veřejnoprávního vysílání pro Německo. Jejich úlohou není určit, který pořad je příliš drahý a který je třeba zakázat. Nemohou zasahovat do výběru programové skladby provozovatelů veřejnoprávního vysílání. Jejich úlohou je pouze kontrolovat, zda provozovatelé veřejnoprávního vysílání pracují co nejekonomičtěji. Tito odborníci kontrolují, zda jsou ekonomické rozpočty vypracovány správně, a pak navrhují parlamentu, zda zvýšit koncesionářské poplatky, a pokud zvýšit, tak o kolik. Toto nařídil Ústavní soud, když zjistil, jak vypadá německá realita. Ještě dnes můžeme v Německu pozorovat politické boje, kdy předseda vlády nechce provést návrhy této komise, přestože je to jeho povinnost, a tak opět dochází k politickým střetům s provozovateli veřejnoprávního vysílání. Takový tlak ovšem zasahuje do nezávislosti redaktorů, do nezávislosti budoucího vývoje veřejnoprávního vysílání. Veřejnoprávní vysílání ve své podstatě znamená obsah, nikoliv způsob, jakým jej distribuujete, nejde o to, zda je přenášeno satelitem, kabelem nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Je přirozené, že pokud se mládež již nedívá na televizi, neposlouchá rozhlas a pouze vysedává před monitory počítačů, je počítač jediným prostředkem, odkud mladí lidé získávají své informace. Je proto přirozené, že provozovatelé veřejnoprávního vysílání musejí být přítomni se svou programovou nabídkou i zde. Musejí jít s dobou - stejně jako tomu bylo v době, kdy byla zavedena satelitová nebo kabelová vysílání. Také v této otázce však pozorujeme politické pohyby, které říkají: Ne, vaše veřejnoprávní vysílání je tradičně minoritní záležitostí a tohle všechno přenecháte komerčnímu světu. S takovouto politickou realitou tedy musíme bojovat.

V oblasti veřejnoprávního vysílání pracuji již řadu let - již třicet let - a mohu potvrdit, že se jedná o trvalý boj. Neexistuje žádný ideální systém. Veřejnoprávní vysílání nemůže nikdy složit ruce v klín a říci si: Nyní je vše dokonalé, jsme nezávislí a všechno skvěle funguje. Tento souboj je věčný, ale já osobně věřím - a nejsem v tom sám - že tento boj za to stojí a že je nám všem společný. Děkuji za pozornost.

Média jako součást veřejného prostoru nebo svébytné průmyslové odvětví plnící medializační roli?

Jan Jirák, Fakulta sociálních věd, Karlova univerzita, Česká republika

Děkuji, dobré odpoledne, dámy a pánové. Dostal jsem za úkol pokusit se společně s vámi hledat odpovědi na otázku, zda jsou média součástí nějakého veřejného prostoru nebo zda jde pouze o nějaké průmyslové odvětví, které prostě jen shodou okolností plní svou medializační roli. Na začátku musím konstatovat, že je třeba si vyjasnit si některé základní pojmy. Tradičně liberálně demokratické pojetí společnosti vnímá média jako prostředníka mezi sférou soukromou, ať už tedy intimní nebo ekonomickou, a státem, tedy vnímá je jako faktor, který je schopen vykonávat vůči údajně všemocnému státu jakousi neformální, leč účinnou kontrolu. Někdy jsou dokonce média vnímána jako záruka demokracie. Toto pojetí předpokládá, že mezi státem a soukromou sférou existuje nějaký prostor, tradičně nazývaný veřejný prostor, v němž se lidé mohou setkávat jako svobodní občané, sobě navzájem rovní, jako takzvaná veřejnost, a probírat otázky, které mají nadosobní přesah, jimž přisuzují význam otázek společného zájmu, popřípadě obecného blaha. V novějších variacích na liberálně demokratický přístup se postavení veřejného prostoru přisuzuje především, a někdy i výlučně médiím. Jako bychom se nikde jinde a jinak setkávat ani nemohli. Tím se dostávají média do velmi výlučného postavení, jsou deklarována jako onen veřejný prostor, kde je možno se svobodně a ve vzájemné rovnosti setkávat a probírat otázky společného zájmu. Toto pojetí je lákavé, má řadu stoupenců, má ale i řadu kritiků. Ti většinou nenapadají vidinu veřejné sféry samotné, to by bylo nesmyslné, ale spíše napadají skutečnost, že veřejná sféra buď nikdy neexistovala, anebo už neexistuje. Ta část kritiků, která poukazuje na to, že veřejná část sféry už není to, co bývala - z nichž asi nejvýznamnějším je Jürgen Habermass - poukazuje na to, že pojetí veřejné sféry jako prostoru, kde se můžeme v rovnosti stýkat, skončilo s nástupem oligopolního kapitalismu a bylo nahrazeno stavem, v němž je veřejná sféra pouze inscenována pro občany, aby jim zastřela skutečnost, že se o věcech vskutku podstatných rozhoduje mimo dosah jejich pohledů. Habermass se dokonce uchyluje k metafoře jeviště. Říká, že média předvádějí jakousi pseudoveřejnou sféru pro naprosto pasivní publikum, které tomu sice může přihlížet, kterému se říká, že do toho může zasahovat, ale fakticky do věcí veřejných a jejich projednávání významněji zasáhnout nemůže.

Druhá část kritiků vychází dokonce z toho, že kritizuje Habermasse, a tvrdí, že tomu je sice opravdu tak, jak on říká, ale že tomu tak bylo vždycky a že ona ideální veřejná sféra nikdy neexistovala. To je ten zásadní rozdíl. Tito kritici však současně připouštějí, že Habermassův výklad je velmi poučný a velmi použitelný pro výklad současnosti. Pak existuje relativně malá skupinka sociologů a mediálních teoretiků, kteří si zachovávají optimismus - myslím, že Werner k nim tak trochu patří - kteří tvrdí, že skutečně média mohou a mají ve veřejném prostoru nezastupitelnou roli. My máme například možnost setkat se s prací Briana McNeera, jehož knížka Sociologie žurnalistiky nedávno vyšla. To je jeden z reprezentantů tohoto směru. Tito autoři buď vycházejí z přesvědčení, že média sice svou roli ve veřejném prostoru plní, ale činí tak bezděčně, nikoli ze svého rozhodnutí, anebo že tak činí pouze některá média, zpravidla jsou uváděna média veřejnoprávní služby neboli média veřejnoprávní, která je možné k této činnosti zavázat, přinutit, nebo se alespoň snažit je k tomuto zavazovat.

Tak tedy vypadá vztah oboru, který zde reprezentuji, k představě veřejné sféry a úlohy médií v ní. Jak je tomu ale doopravdy, jak tedy nahlížet na jednotlivé kritické nebo optimistické přístupy? Nechci se v žádném případě stavět do role soudce a rozhodčího, který bude jednotlivé přístupy hodnotit. Rozhodně nejsem a nejsme nositeli jediného a správného řešení. Každý výklad role médií závisí na konkrétních společenských a historických podmínkách. A právě pro tuto poslední skutečnost má česká společnost k úvahám o roli médií ve společnosti co říci. Když se na počátku devadesátých let dvacátého století obnovovala česká společnost demokratická, nebo liberálně demokratická, byla média spojována především s ideály svobody projevu, nezávislosti, volné soutěže a podobně. Minulý režim, ten před rokem 1989, nevybíravým způsobem propagandisticky vytěžil a zneužil mýtus národního obrození. Vypadá to, že najednou mluvím o něčem jiném, ale není tomu tak. V obecné rovině byl mýtus národního obrození mýtem odpovědnosti médií a novinářů vůči společnosti. To byl určitý étos. Ten étos tu byl zneužit, a tím vznikl volný prostor pro poměrně rychlé a nekritické přijetí ideálů, o nichž jsem tu před chvilkou mluvil - ideálů liberálně demokratických, které v žádném případě nezpochybňuji. Stalo se ale to, že týž režim před rokem 1989, ve svém myšlenkovém a informačním izolacionismu, bránil tomu, aby se širší veřejnost, a někdy i představitelé nové mocenské elity seznámili s reálnými trendy, které se v té době odehrávaly v médiích ve světě a které se v nich odehrávají dodnes. Tak se stalo, že se pod prapory nezávislosti a svobody projevu v českém prostředí nebývalým tempem etablovala komerční média, pro něž je zisk a spokojenost akcionářů hlavním smyslem jejich existence, jak kolega Rumphorst jasně konstatoval. To jsou média, která se prosazují celou řadu desetiletí, v některých zemích řadu let, a to i v tradičních demokraciích, jenomže u nás - na rozdíl od těchto demokracií - nebyla komerční média brzděna ani korigována existencí médií, která by si kladla i společensky významnější cíle. Mluvil-li Werner o významných denících, jejichž jména tady zazněla - jako Washington Post, Le Monde, Süddeutsche Zeitung - je asi zapotřebí konstatovat, že u nás v devadesátých letech a ani v současnosti s takovými médii zkušenost nemáme. To, co se ve světě označuje výrazem seriózní deník, u nás prostě neexistuje. U nás jsou komerčně vyladěné směsice, které nabízejí všechno možné od významných politických událostí po spodní prádlo jednotlivých kandidátů na SuperStar. Tyto konglomeráty brání vzniku seriózních médií, alespoň v té tištěné podobě. Chceme-li porozumět naší situaci, musíme si tuto skutečnost uvědomovat. Mohli bychom se ptát, jakou roli v tomto prostředí hrála nebo hrají média veřejné služby. Jejich faktické postavení je mimořádně slabé. Je oslabené a bylo oslabováno po celou dobu devadesátých let jednak snahou mocenské elity tato média kolonizovat, jednak snahou, a to úspěšnou, některých profesních skupin provádět jakési formy kvaziprivatizace těchto médií. Výsledek je ten, že se jedná o média relativně slabá a nadále oslabovaná. Sečteno a podtrženo: Došlo tedy k tomu, že česká společnosti může sloužit - a řada odborníků si toto uvědomuje, a jezdí se k nám proto dívat - jako jakási laboratoř, ve které je možno se učit, co se se společností stane, když se komercionalizují média. My jsme tedy v tomto úsilí dohnali a předehnali kdekoho. V našich médiích jednoznačně vítězí to, čemu kolegové říkají "MBA Mentality” čili mentalita absolventů ekonomických škol, kteří nevnímají nic jiného než cash-flow úspěch, komerční zisk či případné ztráty. To má některé dosti významné důsledky pro chování a obsah médií. Nelze se zmiňovat o všech, zmíním jen tři nejobecnější a podle mého soudu nejvýznamnější.

Především: a) v médiích - připomínám znovu, v tom vysněném ideálním prostoru veřejného stýkání a potýkání - se stírá hranice mezi tím, co je veřejné a co je soukromé. Z médií nemizí politika, ale politická média se personalizují, a to stále více, prezentují se jako nejrůznější politická klání, politická soutěž je prezentována skutečně jako dostihy, v číslech, v tom, o kolik kdo vede, o kolik kdo nevede. Střety nejsou v politice prezentovány jako střety koncepční, ale jako výsledky osobních animozit a nechutí, tedy jsou personalizované. Stejně tak se jednoznačně stírá rozdíl mezi analýzou a příběhem. Média stále více věcí, jevů a problémů zjednodušují takovým způsobem, aby je mohla vyprávět jako střet mezi dobrem a zlem, jako akční film, jako drama o lásce a zradě a podobně. Přitom může jít přesun o mezi politickými stranami, poslaneckými kluby a tak podobně. Hlavním kritériem je udržet pozornost publika, neboť ve vysoce komercionalizovaných mediálních systémech, jako je ten náš, je publikum především cenným artiklem, který je potřeba dodat inzerentovi za každou cenu. Konstatuji tedy, že práce s publikem se výrazně profesionalizuje. To je důležitý závěr.

b) Druhý důsledek: Ti, kdo se potřebují do médií dostat, aby se na onom jevišti představující veřejný prostor mihli, si stále suverénněji osvojují způsoby, jak svého cíle dosáhnout. Politické osobnosti, stejně jako figury šoubyznysu a nejrůznějších jeho odnoží, třeba vrcholového sportu, mají k dispozici profesionalizované týmy, které rozumějí logice mediální produkce a dokáží s ní pracovat. Mnohdy k tomu ani nepotřebují získat vědomou spolupráci médií. Tedy, vrtí psem, aniž by o tom chudák pes věděl. Jinými slovy, komunikace s médii se též profesionalizuje.

Jediné nebo jediný, kdo se neprofesionalizuje, je veřejnost sama, tedy publikum. Veřejnost je vydána napospas úsilí médií přetvořit ji v prosté spotřebitele. A to je třetí významný důsledek, který spatřuji v komercionalizaci médií, totiž fakt, že občané, místo aby byli chápáni jako občané, jako veřejnost, jsou chápáni jako spotřebitelé, jako konzumenti.

Abych tedy směřoval k závěru, jaký je vlastně celkový důsledek tohoto stavu. Konstatuji, že potenciální veřejný prostor vytvářený médii - tedy potenciální prostor - se vyprazdňuje. Představa diskuse vzájemně si rovných občanů uskutečňovaná v mediálním prostoru je iluzí. Sama hluboká diskuse o věcech veřejného zájmu není fakticky v logice mediální produkce možná. Neil Postman, zesnulý mediální kritik a teoretik, říká: V televizi můžete říct cokoliv, jediná věta, která je zapovězená, zní: "Počkejte, já si to rozmyslím,” protože rozhlas a televize nesnášejí ticho a nesnášejí přemýšlení. Snášejí jenom předvádění. Celý komunikační proces, do kterého jsou média zapojena, ovládají ti, kdo z něho profitují, tedy vysílatelé, vydavatelé a inzerenti a ti, kdo profitují z přítomnosti v médiích, tedy politické elity a celebrity. To, co má být veřejností, tedy my, je fakticky odsouzeno do držitelů role dálkového ovládání či víka na odpadkový koš, protože nakonec v nejhorším se to dá vyhodit. Na úplný závěr, protože nechci končit pesimisticky a nechci uzavírat tento ponurý výklad ještě ponuřeji. Chci konstatovat - a proto jsem to zdůrazňoval během tohoto výkladu -, že jsem mluvil o profesionalizaci u médií samotných, zvláště u těch, kdo je řídí - u managementu. Musím říci, že u novinářů je již profesionalizace menší. Mluvil jsem o profesionalizaci u samotných mediálních hráčů, mluvil jsem o tom, že neexistuje dost "profesionalizovaná veřejnost” nebo uživatelé médií. Myslím, že tady je něco jako světlo na konci tunelu. Myslím, že je možné osvětou, výchovou, kritikou "profesionalizovat” nás uživatele v našem nakládání s médii a koneckonců v naší ochotě a vůli přimět média, aby jako veřejný prostor skutečně sloužila. Myslím, že je možné nabídnout veřejnosti poznatky o mechanismech působících v současných společnostech, o logice mediální produkce a principech ekonomického chování médií a že je asi stejně tak možné formováním poptávky alespoň trochu popostrčit média směrem k odpovědnějšímu chování vůči věcem veřejným.

Pokud toto neplatí, otázka, která mi byla položena v zadání, přestává být otázkou a stává se odpovědí. Média jsou totiž - alespoň v našem prostředí a v tuto chvíli - zjevně svébytným průmyslovým odvětvím, a tak prostě jen s větší či menší námahou a co nejmenšími nutnými náklady obchodují se svou medializační rolí, totiž s iluzí veřejného prostoru. Děkuji.

Zásahy politiků do médií a jejich vzájemné vztahy

Miroslav Kollár, šéfredaktor, Médiaportál, Slovenská republika

Pro doplnění - jsem také předsedou Rady Slovenské televize, budu se proto věnovat také tomuto tématu. Po těchto dvou prvních příspěvcích, které jsme vyslechli, vidíme, jak by se svět médií měl chovat. Pokusím se hovořit méně teoreticky a pohovořím z vlastní zkušenosti o tom, jak to na Slovensku bohužel je - a tím chci navázat na optimistický konec pana Jiráka a avizuji, že budu končit pesimisticky. Pohovořím asi o čtyřech nebo pěti základních věcech - o názoru veřejnosti na spojení politiky a médií, o vlivu politiků na soukromá a veřejnoprávní média, o elektronických médiích - na Slovensku podle veřejných průzkumů přijímá až 70 % populace informace z televizí, budu hovořit o vztahu dalších majitelů médií k politikům a na závěr se pokusím ten vztah trochu pootočit a pohovořím o ambicích části novinářů dělat prostřednictvím své profese politiku.

Poslední rok byl na Slovensku dost bohatý na projevy přesahování světa politiky do světa médií. Nebyly to rozhodně pozitivní signály. V důsledku toho se také snížil rating Slovenska v každoroční hodnotící z právě v oblasti médií společnosti Freedom House Nations, která hodnotí vývoj v postkomunistických státech. Nejvýraznějším projevem tohoto zasahování světa politiky do médií bylo odhalení nelegálního odposlechu redakce deníku Smer příslušníky Slovenské informační služby, a na druhé straně případ bývalého novináře a předního komentátora některých deníků, včetně deníku Smer, Petra Totha, který se na určitou dobu stal ředitelem kontrarozvědky Slovenské informační služby, přičemž se ukázalo, že už v době svého aktivního novinářského působení spolupracoval s tajnou službou. I v souvislosti s touto informací se v tomto roce objevila legislativní iniciativa, z mého pohledu nesystémová, která měla zabránit Slovenské informační službě najímat za své spolupracovníky zástupce vybraných profesí, ale nemám pocit, že toto je otázka legislativní úpravy, ale spíše je to otázka jakýchsi základních etických hranic lidí, kteří v médiích pracují.

Co se týče názorů veřejnosti, musím říci, že slovenská veřejnost vnímá intenzitu vztahů a zasahování politiky do médií poměrně silně. Podle výzkumů ze září 2003 si většina občanů myslí, že média jsou pod politickým vlivem, 34 % respondentů si myslí, že pod politickým vlivem jsou všechna média, dalších 52 % si to myslí o některých z nich. Zároveň však veřejnost silně vnímá i ten opačný vztah, to znamená vliv médií na politiku. Více než 60 % občanů Slovenska si myslí, že média podstatným způsobem ovlivňují politiku a politiky, a myslí si, že výběr událostí, o kterých média informují, je skutečně přednostně ovlivněn zájmy politiků a majitelů médií a politickou orientací toho kterého média nebo zájmy podnikatelských kruhů a že teprve někde úplně v zadním plánu následují zájmy občanů anebo konkrétní události ve společnosti. Paradoxně však i přes tato zjištění patří média k nejdůvěryhodnějším institucím na Slovensku, čemuž já osobně nerozumím - sociologové tomu říkají kognitivní disonance. Veřejnoprávním médiím totiž důvěřuje až 80 % slovenské populace. Největší komerční televizi, jejímž zakladatelem je Pavel Rusko, který je nyní ministrem hospodářství, důvěřuje 60 % slovenské populace.

Přejdu ke vztahu politiků a veřejnoprávních médií. Zřejmě znáte, nebo jste alespoň z dálky sledovali vývoj veřejnoprávních médií po osamostatnění Slovenska. Ten vztah byl po dlouhá léta deformovaný, respektive vztah politiků k veřejnoprávním médiím po dlouhá léta vypadal tak, že zejména do roku 1998 - potom se to trochu zmírnilo, třebaže ta tendence stále přetrvává - sloužila veřejnoprávní média naprosto otevřeně vládní moci k prosazování jejích zájmů. Zásadnější způsobem se měl tento vztah změnit po přijetí nových zákonů o Slovenské televizi a Slovenském rozhlase, které začaly platit začátkem tohoto roku. Tyto zákony mimo jiné zbavily Parlament možnosti volit a odvolávat generální ředitele veřejnoprávních médií a přesunuly tyto kompetence na Radu Slovenské televize a Rozhlasovou radu. Zároveň převedly na veřejnoprávní média majetek státu, který tato média pouze spravovala, a také jim rozvázaly ruce, co se týče hospodaření. Opět paradoxně nový ředitel Slovenské televize, který byl v dobách, kdy působil v nevládním sektoru a potom následně v soukromých médiích, přesvědčeným zastáncem změny dosavadní volby - odvolávání a volení ředitelů prostřednictvím Parlamentu - po svém nástupu do funkce veřejnoprávní televize změnil názor o 180 stupňů a otevřeně deklaroval, že vzhledem ke stavu televize a vzhledem k reformám, které zamýšlí provést, je pro něho přijatelnější, kdyby ho odvolával Parlament a ne Rada, protože je těžší ovlivnit 150 členů Parlamentu než 15 členů Rady také vzhledem k tomu, že připravované změny a reformy se mohou týkat většího počtu zájmových skupin navázaných nejen na veřejnoprávní, ale i na soukromé média, a vzhledem k tomu, že reforma veřejnoprávních médií může znamenat jisté ohrožení jejich podnikatelských zájmů. Už zkušenost několika měsíců, jež uplynuly od zavedení tohoto zákona, však ukázala, že ani dobrá vůle nastavit formální pravidla tak, aby omezovala možnosti politiků ovlivňovat veřejnoprávní média a různě zasahovat do jejich chodu a fungování, potažmo do jejich obsahu, nemusí znamenat zlom v dosavadním vývoji tohoto vztahu, a že pokud se nezmění převažující politická kultura, tak se nezmění nic. Ukázalo se, že i politici z opozičních pozic, kteří ostře kritizovali zneužívání veřejnoprávních médií vládní mocí, mají tuto nejenom slovenskou tradici natolik zažranou pod kůží, že sami sebe vnímají jako majitele veřejnoprávních médií a jako takoví se i chovají. Navenek nevinný, ale signifikantní projev se odehrál například poslední neděli během polední politické diskuse ve veřejnoprávní televizi, kdy jeden ze tří nejvyšších ústavních činitelů Slovenské republiky na profesionální vystoupení moderátora, který usiloval o korektní moderování pořadu, reagoval slovy, že on si ve veřejnoprávní televizi může říkat, co chce, bez ohledu na témata a otázky moderátora. Mnohem výraznějším a zřetelnějším projevem majetnického přístupu politiků k veřejnoprávním médiích, je podle mého názoru chování gesčního Mediálního výboru Slovenského parlamentu, který i přes nové znění zákona i nadále úkoluje ředitele veřejnoprávních médií, ukládá jim usnesení a nutí jim předkládat Parlamentu různé zprávy, zavazuje je usneseními, vyžaduje od nich odpovědi a podobně. Podle zákona však jeho členové nemají žádnou přímou pravomoc vůči ředitelům veřejnoprávních médií. Už jen poslední ilustrativní příklad, který se udál při volbě členů těchto mediálních rad, konkrétně při volbě člena Rozhlasové rady. Vzhledem k tomu, že situace ve Slovenském rozhlase konvenuje jakoby celému politickému spektru, tak nebyl problém v Parlamentu zvolit člena Rady a následně za místopředsedu Rady dosavadního osobního tajemníka generálního ředitele Rozhlasu, který se ze dne na den měl stát místopředsedou kontrolního orgánu, který má tohoto ředitele kontrolovat. Nemohu hovořit o dalších nepublikovatelných pokusech o ovlivňování managementu veřejnoprávních médií, které jsou v této chvíli spíše tématem pro investigativní žurnalisty.

Co se týče vztahů slovenské politické scény k soukromým médiím, opakovaně a po dlouhá léta se používá jako nejviditelnější příklad vztah zakladatele a bývalého majitele televize Markíza Pavla Ruska, který je v současnosti předsedou jedné ze stran vládní koalice a současně ministrem hospodářství Slovenské republiky. Přestože opakovaně popírá své napojení na TV Markíza, už jako ministr hospodářství vyvíjí konkrétní kroky s cílem pomoci této televizi a rovněž jako ministr požádal předsedu Českého telekomunikačního úřadu o urychlení koordinace v rámci přidělení frekvence na 54. kanálu, který má být v česko-slovenském pohraničí vyčleněn pro televizi Markíza, přestože kompetence frekvencí pro televizi Markíza spadá pod Telekomunikační úřad Slovenské republiky, který rozhodně nespadá pod Ministerstvo hospodářství. Rusko však argumentoval tím, že se o celou záležitost nezajímal jako ministr, ale jako politik, jenž reaguje na požadavky lidí, kteří chtějí sledovat televizi Markíza. Pro odlehčení argumentoval tím, že na Záhorí na něho apelovali s tím, že Markíza vysílá jen pro Bratislavu, ale pro ně už ne. A tak se tedy stará o své občany a snaží se jim zlepšit příjem jeho televize.

Kromě toho - rovněž podle monitoringu nevládní organizace MIMO98, která se už několik let věnuje monitorování zpravodajství elektronických médií - věnuje TV Markíza permanentně nejvíce prostoru právě Ruskově straně ANO a samotnému Ruskovi věnuje po jeho nástupu do funkce pětkrát více prostoru než jeho předchůdci v této funkci, který byl sice shodou okolností z téže strany, ale který byl nakonec z té strany "odejit”. Je však nutno přiznat, že tento trend nárůstu prezentací souvisí s aktivitou Ruska v jeho funkci ministra hospodářství, ale je vidět i v jiných médiích. Naproti tomu i zpráva Ministerstva zahraničních věcí o dodržování lidských práv za rok 2003 ve Slovenské republice tvrdí, že strana ANO a ministr Pavel Rusko nadále ovlivňují politiku soukromé televize, ačkoliv se již oficiálně vzdal svého majetkového podílu. V této souvislosti ale Rusko deklaruje, že vztahy jsou nastavené tak, že se po případném skončení politické kariéry může do Markízy kdykoliv vrátit. Ti, kdo v případě zasahování politiků do soukromých médií nebo prorůstání sféry soukromých médií a politiky, hovoří stále a prioritně o panu Ruskovi, však poněkud zapomínají na jiného silného hráče na slovenském mediálním poli, který je v této chvíli považován za většího a silnějšího, než je pan Rusko. I ve zprávě o Slovensku, která byla součástí mezinárodního projektu o "Vlivu netransparentnosti vlastnictví médií na rozsah korupce a klientelismu”, se upozorňuje, že největším hráčem ve světě médií na Slovensku začíná být Ivan Kmotrík. Ten - pro vaši představu o jeho mediálním impériu, i když to, co se ve slovenských poměrech může zdát jako impérium, vypadá už za hranicí Moravy trošku jinak, ale přesto - tento pán vlastní polovinu třetí nejsledovanější televize na Slovensku a stojí za další soukromou zpravodajskou televizí, ovládá převážnou část distribuce novin a časopisů, vlastní čtyři velké tiskárny, vydavatelství, jež realizuje větší část zakázek při výrobě učebnic, velkou reklamní agenturu a jako třešničku na dortu velký prvoligový fotbalový klub.

Vzhledem k neexistující antitrustové legislativě a vzhledem k tomu, že není zakotvena povinnost zveřejňovat reálné vlastníky médií, je pro běžného slovenského občana - neboli "konzumenta médií”, pokud použiji dikci pana Jiráka - nepochybně nesmírně složité odhadovat motivaci konkrétního způsobu informování v jednotlivých médiích. Jinak připravený a jinak informovaný občan o vlastnickém pozadí médií a o tom, kdo z těchto vlastníků podporoval jednotlivé prezidentské kandidáty v nedávných prezidentských volbách, by mohl vyhodnotit situaci jinak. Tyto situace by pro něj byly srozumitelnější. Umožnilo by mu to porozumět koncentrovanému výskytu jednotlivých typů materiálů v jednotlivých slovenských médiích, které v koncentrovaném časové rámci otevírají často neexistující kauzy v době, kdy vrcholí soudní spory těchto politiků s majiteli těchto médií, což na jedné straně vypadá, jako že média plní svou úlohu jakéhosi strážce demokracie, na druhé straně je to účelová hra majitelů těchto médií.

Pokud hovoříme o zasahování politiků do slovenských médií, je nutno na závěr ten vztah trošku pootočit a říci cosi o vlivu na politiku - ani ne tak médií, jako spíše novinářů. Ten příklad předního komentátora, který spolupracoval s tajnou službou, až se stal šéfem kontrarozvědky, jsem již zmiňoval. Nepochybně to není pouze slovenský problém, ale část novinářů na Slovensku má ambice ovlivňovat svým psaním politiku. Na tomto problému se rozdělovala například v druhé polovině devadesátých let i prestižní slovenská redakce rádia Svobodná Evropa. A v tomto ohledu korektnější a čistší je, když novinář přejde na druhou stranu hřiště a stane se mluvčím či poradcem politika, jak se to stalo i některým novinářům také z této redakce na přelomu devadesátých let a roku 2000.

Běžným jevem ve slovenské žurnalistice - což zase nepochybně znáte i z české zkušenosti - je prolínání výkonu funkce mluvčího a profesionální novinářské práce. Existuje mnoho lidí, kteří jsou nejprve novináři, pak se stanou mluvčími a pak se zase zpět stanou novináři a pak zase mluvčími. To informační pozadí jim asi zpětně nedovoluje vykonávat korektním způsobem novinářskou práci. Stejně tak je na Slovensku běžné spojování práce aktivního novináře s postem asistenta poslance Národní rady Slovenské republiky, běžné působení novináře pod pláštíkem vykonávání seriózní žurnalistiky. Málokdy se stane, že novináři při tomto působení přestanou působit v médiích a založí si PR agentury, tak jako to udělali dva přední zpravodajové televize Markíza, kteří to však udělali zase ve společné firmě se společností jednoho z majitelů televize.

Na druhé straně je třeba v souvislosti s Markízou poznamenat, že moderátoři politického diskusního pořadu na Slovensku jsou považováni za nejrespektovanější moderátory takového typu relací. Moderátorovi tohoto pořadu se připisuje podíl na výsledku prezidentských voleb, ale ne z toho negativního hlediska, spíše naopak, protože jeho projev byl tak dobrý, že přinutil prezidentské kandidáty odkrýt i ty karty, které odkrýt nechtěli.

Na závěr to shrnu, pokud mohu, slovy, že v transformujících se demokraciích, kterou je také slovenská, média sehrála klíčovou úlohu při přechodu od autokratické režimu k demokratickému režimu a nepochybně mohou sehrávat důležitou úlohu i nadále. Zejména pak tím, že budou přinášet množství korektních, nezkreslených informací, které občanům umožní informované politické rozhodování. Liberalizovaný mediální trh vytváří prostor pro politické elity a široké možnosti jejich komunikace s masovým publikem. Ale zda tato komunikace bude svým obsahem a stylem produktivní pro demokratickou konsolidaci závisí jen na rozhodnutí a chování jednotlivých elit.

V publikaci bratislavského Institutu pro veřejné otázky "Slovensko na cestě do neznáma”, která je v podstatě výstupem projektu VÍZIA pre Slovensko do roku 2020, se o nejpravděpodobnějším vývoji médií na Slovensku píše toto:

"Mediální politika zůstane podle všeho i nadále na okraji zájmu politických reprezentací. Veřejnoprávní média budou pokračovat v boji za veřejnoprávnost a zvyšování koncesionářských poplatků. Nedokáží však definovat obsah tohoto pojmu ani učinit systémové změny a nadále budou vystaveny silným politickým tlakům.” Na pozadí stagnace veřejnoprávních médií budou postupně posilovat svůj vliv bulvární média, přičemž průvodním jevem bude postupný úpadek serióznějších médií - nehovořím schválně o seriózních, protože v tomto ohledu je to na Slovensku podobné jako v České republice, a myslím si dokonce, že na Slovensku je to horší. Dále se v této vizi, která předpovídá nejpravděpodobnější vývoj na Slovensku v mediálním prostředí, píše ještě tolik, že: bulvarizace, banalizace, manipulace témat ještě více zdiskreditují politiku i politiky a politická témata skončí na okraji zájmu konzumentů médií. Dnes ze všech médií ovlivňuje rozhodnutí Slováků zejména televize Markíza, ale asi jen čtvrtina populace přiznává vliv působení této televize. Samozřejmě může být vývoj v mediální oblasti na Slovensku nakonec jiný, protože jak říká slovenský premiér: "Kde je vůle, tam je cesta.” Když se člověk rozhlédne kolem sebe a popřemýšlí, vidí, že cesta tu je, ale vůle chybí. Děkuji za pozornost.

Vztah politiků a médií, média jako kontrolní orgán veřejné správy

Jiřina Dienstbierová, Fakulta sociálních věd, Karlova univerzita, Česká republika

Děkuji za slovo. Dámy a pánové, na začátku bych vám chtěla říci, že jsem zvolila podobnou taktiku svého vystoupení jako Jan Jirák, takže vám na začátku nejprve popíšu skutečný stav našich médií, neboli budu pesimistická, a na konci se budu snažit hledat jakési světýlko na konci toho tunelu a snad se nám to společnými silami povede.

Začala bych výrokem jednoho z nejvýznamnějších izraelských politiků, Šimona Perése, který řekl, že: ”Televize je dobrým nástrojem demokracie, který činí demokracii nefunkční.” Tento bonmot je nadsázkou, ale upozorňuje nás na skutečný problém vztahu politiky a médií. Mluví se o medializaci politiky a vulgarizaci médií. Oběma těmito jevy se zabývají časté studie, ale tyto problémy mají mnoho rovin a nelze je proto snadno definovat. Zjednodušeně lze říci, že okamžitá mediální prezentace omezuje politické rozhodování a zkresluje jeho důsledky, protože hledání optimálního řešení vyžaduje hloubkovou vnitřní analýzu, která je před kamerami a mikrofony nemožná. Média závislá především na zisku se stále více věnují okrajovým jevům - životům hvězd a hvězdiček, skandálům, katastrofám, nebo se snaží psát tak, aby se nedostala do konfliktu buď s politiky, nebo s inzerenty, případně aby neodporovala průměrnému čtenáři, který by pak třeba nekupoval určité noviny nebo neposlouchal takovou rozhlasovou nebo televizní stanici. Spolupracovala jsem na výzkumu neformálních sítí v České republice, který se uskutečnil na konci minulého roku a který byl proveden formou hloubkových rozhovorů. Jednou ze zkoumaných skupin byli také novináři a lidé, kteří působí v médiích. Ti odpovídali mimo jiné na otázky, kdo a jak ovlivňuje média, jakými metodami se to děje, jak mohou manipulovat s médii, s veřejným míněním. Ve svém vystoupení budu vycházet z těchto poznatků a také z vlastních zkušeností.

Existuje svoboda tisku?

Jistě, existuje. Moderátoři, redaktoři i novináři mohou říkat a psát, co si myslí. Jsou však pod tlakem okolí a tomu tlaku se přizpůsobují nebo mu vzdorují. Někteří lépe, jiní méně úspěšně. Vztahy politiků a médií nelze oddělit od vazeb na hospodářské kruhy. Tyto tři sféry jsou propojeny ve vzájemném kruhu. Má-li politik či politická strana uspět ve volbách, potřebuje přístup do médií a peníze na kampaň, protože státní příspěvek nestačí. Podnikatelé potřebují prostor v médiích pro propagaci svých výrobků a kontakty s politiky kvůli prosazování změn znění zákonů a udělování státních zakázek. Média vyhledávají styky s politiky, aby tak ovlivnila udělování licencí, volby mediálních rad, výši koncesionářských poplatků i výši reklamy. Jejich vydavatelé kontaktují podnikatele s nabídkou, aby svůj reklamní čas nakupovali právě u nich. Občan z tohoto kruhu občas zcela vypadává. Přesto jej všechny tyto tři sféry potřebují. Politikové jako voliče, podnikatelé, aby mu prodávali své výrobky, na jejichž přednosti jej lákají reklamy v médiích, a média se občanům podbízejí proto, že sledovanost určitých pořadů změřená "peoplemetry” a výše nákladů novin a časopisů určuje cenu reklamních časů.

Jak politická a ekonomická sféra působí na média?

Jedním nástrojem je působení PR agentur. Například agentury zadávající reklamu přibalí k požadavku na reklamu na prací prášek, zubní pastu a pilulky požadavek rozhovoru s politikem, kterého zastupuje. Vydavatel může svobodně přijmout všechno, anebo nic. Agentury i politikové se do svých aktivit snaží zapojit novináře, které někdy přímo zaměstnávají jako mluvčí, mediální poradce, pracovníky tiskových odborů, ministerstev, stran, Parlamentu a velkých společností. Tak se příslušníci novinářských neformálních sítí stávají členy neformálních sítí politických a hospodářských. Politikové se také obracejí na média sami nebo za ně jednají jejich zástupci nebo asistenti stran. Běžné jsou dopisy a telefonáty šéfredaktorům, ředitelům, majitelům i redaktorům. Když není možná dohoda, vyhrožuje se ztrátou licence, ztrátou ředitelského postu, propuštěním redaktora. Tlak narůstá před každými volbami. Někteří politikové chtějí určovat, o jakých událostech se bude referovat, kdy budou v živém vysílání a proti komu budou v médiích vystupovat. Často požadují otázky předem, někteří otázky odmítají a prosazují položení otázek vlastních. Chtějí se prezentovat pozitivně. Zkušenější jsou připraveni i na kritiku, protože i ta znamená zviditelnění. Prezident Johnson jednou odpověděl na sdělení svého mluvčího, že i média o něm mluví špatně: "Kašlu na špatné zprávy, jsou to zkrátka zprávy.” V politice platí, že kdo není v médiích, ten vlastně neexistuje. Například jistý lokální politik platí 40 tisíc měsíčně jisté PR agentuře za svou propagaci. Firmy působí inzertní politikou. Média proto inzerenty raději nekritizují. Hrozí, že zadavatel zruší svou inzerci nebo utratí o několik milionů méně. Zvláštním příkladem nátlaku jsou žaloby na média. Žalobce bývá lépe finančně zajištěn a může si zaplatit nejkvalitnější právníky. Proto novináři raději ustoupí a ztlumí kritiku a počítají s uveřejněním. Lze shrnout, že novináři zde mohou svobodně psát téměř o všem. V mnohých redakcích však vědí, že některých témat se nelze dotknout. Seznamy tabuizovaných témat se v různých redakcích liší. Novinářům se za spolupráci nabízí odměna v různých formách. Například pobyty v zahraničí, bezplatné či zvýhodněné nákupy. Firma pozve novináře na pracovní pobyt v zahraničí, novinář získává informace o firmě, jejím ročním obratu a o tom, co se připravuje na příští rok. Záměrem není publikování těchto informací, ale vytvoření vztahu s žurnalistou. Novináře lze také ovlivnit mimořádně přátelským přijetím. Ve vlídném přijetí je trapné dávat nepříjemné otázky, jak říká jeden novinář: "A co pak máte dělat, když vám na tiskovce před Vánocemi dají hezkou vánoční svíčku a ještě k tomu vánoční cukroví? ” Pro pobavení uvedu i metodu prověřenou staletími. Je to takzvané koketování. Nejčastěji s redaktorkami, doufám, že to platí i obráceně. Nemusí to být hned sexuální harašení, ale stačí, když začnete říkat: "Jak vám to sluší, paní redaktorko, vy máte krásné šaty,” a hned se o vás napíše daleko lépe. Koketerie nebo přátelské přijetí není nic špatného. Problém vzniká, když novinář přestává být objektivní. Stává se to například ve srovnávacích recenzích výrobků určitých firem, celostátních či mezinárodních, kdy jde často o velké peníze. Když novinář napíše to, co se mu na daném politikovi či firmě nelíbí - v lepším případě pak dostane nabídku na interview jeho kolega nebo jiné médium. Někteří novináři uvedli, že se objevily výhružky autorům i jejich rodinám.

Jak se bránit všem těmto tlakům a svodům?

Obrana je obtížná, protože u nás téměř vůbec neexistuje mediální kritika. Existuje něco, co ve významu někteří novináři označili za Internacionálu šéfredaktorů. Lidé ve významných pozicích v médiích mají společný zájem udržet se v nich co nejdéle. Ti pak nedovolují svým podřízeným psát o pochybeních jiných médií, protože by se jim to mohlo vrátit a oslabit jejich pozice. Ovlivňování médií proto probíhá na dvou rovinách - jednak na úrovni majitelů či generálních ředitelů, kdy jde o získávání licencí, frekvencí, volbu nebo jmenování ředitelů či šéfredaktorů. Druhou rovinou jsou redakce a novináři. Novináři pro svou práci nutně potřebují neformální kontakty. Například integrovaný záchranný systém jako hasiči, policie nebo záchranka, ale i jiné instituce v České republice nejsou příliš ochotné a zvyklé poskytovat informace. Kdo chce kvalitní zpravodajství, musí si vytvářet síť známostí. Může přitom dojít ke střetu zájmů, k balancování mezi svobodou a závislostí. Zvláštním problémem je nedostatečná profesionalita a povrchní sdělení mnohých novinářů, kteří nedovedou rozlišovat význam určitých událostí a témat, mají sklony k povrchním soudům a snáze podlehnou manipulaci politiků či představitelů ekonomické moci. Bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než se ustálí novinářská profesionální elita a kultura vztahů mezi nositeli informací a novináři a než se vytvoří vzájemná důvěra. Také novináři se musí naučit rozlišovat, kterou informaci získávají pro publikaci a kterou získají "off-record” (mimo záznam), aby s její pomocí mohli lépe chápat složitost určitých situací, a která zpráva musí počkat, protože by jejím zveřejněním mohli ohrozit bezpečnost a životy lidí. Jaké bylo například zděšení státního zástupce, když na bombového vyděrače zadrženého ve vlaku čekal na nádraží televizní štáb. Nikdo nevěděl, zda tento člověk nemá komplice, který se o zatčení dozví z médií. V průběhu akce musel jeden ze členů zásahové jednotky kontaktovat média. Svědčí to o neodpovědnosti informátora i novináře.

Co bych chtěla říci na závěr. Provozování médií je v dnešní době v drtivé většině podnikání, jehož cílem je zisk. Z prodeje, a to se týká téměř výhradně tisku, plyne jen malá část příjmů. Hlavní příjem je z reklamy. K zisku však také patří dobré kontakty s politickými elitami i ekonomickými kruhy. Existují možnosti, jak si vliv v médiích koupit. A to obrazně i doslova. Usilují o to představitelé ekonomické i politické elity, propojuje se svět politiky, podnikání a médií. Úspěšní byznysmeni si kupují noviny a televizní či rozhlasové stanice, protože mají pocit, že jim to dodá lesku a moci. Úspěšní majitelé médií míří do politiky. Propojování těchto faktorů ovlivňuje nezávislost médií a ve svých důsledcích demokratický vývoj společnosti. Potvrzuje to někdy téměř neuvěřitelná otevřenost předsedy jisté parlamentní strany, který po skončení oficiálního rozhovoru přátelsky vysvětlil novináři: "Není důležité, jestli máte pravdu, není důležité, jestli prosazujete pravicovou nebo levicovou politiku. Ale důležité je, že za naším politikem B stojí společnost se třemi miliardami "endowmentu” a za politikem T stojí společnost s patnácti miliardami v zádech.” Vyznění mého referátu vám může připadat příliš černé. Já jsem však optimista a vím, že přes všechny překážky hrají média nezastupitelnou roli. Naposledy se to potvrdilo v celosvětovém měřítku zveřejněním fotografií z iráckého vězení Abú Ghrajb, které již vyvolalo jisté přehodnocení v celosvětové politice. Možná i tady by stálo za zmínku to, že New York Times byly schopny a ochotny omluvit se za to, že své čtenáře nekvalitně a zkresleně informovaly o situaci v Iráku, a já doufám, že se někdy dočkáme takové omluvy i v našich médiích. Na média se také obracejí občané, kteří se chtějí domoci spravedlnosti, protože soudní spory se táhnou desítky let. Využívají proto médií jako ombudsmana. Ukazuje se, že je někdy výhodnější obrátit se na novináře, který je vyslechne, jejich kauzu rozjede, a vytvoří tak větší šanci na vyřešení problému. Přesto si myslím, že sledovat politické, ekonomické a mediální aféry a upozorňovat na ně je nutné, protože tato vazba ohrožuje nezávislost médií, kterou je třeba nepřetržitě hájit. A možná proto své vystoupení zakončím slovy jednoho novináře: "O média se zajímají vlastně všichni, politici, placení lobbyisti, šoubyznys. Všichni, kteří z toho mohou nějakým způsobem těžit. Všichni, kteří v tom vidí něco, co se dá získat, co se dá ovlivnit. Takoví ty normální obyčejný lidi se o to nepokusí, protože jim je to k ničemu. Maximálně se mohou pokusit napsat do televize, aby se opakoval televizní seriál, a tím to končí.” Děkuji za pozornost.

miro · Zaslal: po říjen 09, 2006 12:02 pm Předmět:

Wow, tohle je snad nejdelsi prispevek ktery tu mame.. budu se muset vratit abych to docetl. Wink

Maxipes · Registrace: 05. 02. 2005 Příspěvky: 138

.....pokracovani

Vliv médií na rozvoj demokracie a na zvyšování povědomí občanů o demokratizačních procesech v Estonsku

Ilma Raag, předseda představenstva Estonské televize, Estonsko

Byl jsem velmi překvapen, když jsem poslouchal první prezentaci, protože můj velmi dobrý kolega Werner již hovořil o všech mých argumentech. Rád bych uvedl několik zajímavostí a podrobných informací o Estonsku.

Začnu příběhem: Před několika měsíci jsem hovořil s člověkem z estonského ministerstva financí. Ten člověk odpovídal za mezinárodní jednání v oblasti obchodu. Rozhovor s ním byl poněkud složitý, a tak jsem se ho zeptal - kolik lidí na našem ministerstvu vede tato mezinárodní jednání týkající se obchodu v Estonsku? Asi tři nebo čtyři, odpověděl mi. A kolik lidí rozumí tomu, co na ministerstvu dělají? Asi tři nebo čtyři. No dobře, to ale znamená, že kvůli těmto dohodám, smlouvám, které představují velmi vysoké finanční částky - pokud nebudou v pořádku a budou dojednány špatně - může Estonsko ztratit velké peníze. A jakou podporu řídícího charakteru vám poskytuje vláda? Žádnou, protože nikdo ve vládě nerozumí tomu, co děláme. Takže vláda nerozumí tomu, co děláte. A co média? Je mi líto, ale ani novináři nerozumí tomu, co děláme, protože v tržní ekonomice, abyste měli odborníka na mezinárodní obchod nebo daňovou politiku, musíte mít skutečného odborníka, který je připraven a schopen o těchto otázkách psát. Je to značně složité. To tedy znamená, že všechno, co vyjednávači v oblasti daňové politiky na mezinárodní scéně dělají, je pouze věcí jejich vědomí a svědomí jakožto zaměstnance veřejné služby. Žádná kontrola toho, jak tyto smlouvy a dohody vypadají, vlastně neexistuje.

Do jaké míry mohou média ovlivnit demokracii nebo demokratický stát v Estonsku?

Rozdělil bych tuto otázku na dva problémy, jež se na této situaci podílejí. Prvním z těchto dvou problémů je skutečnost, že se stát stal velmi složitým organismem. Před 15 lety byla hlavní otázka velmi jednoduchá - spočívala v tom, jestli chceme být demokratickým státem, anebo nechceme být demokratickým státem. Ano, já bych byl rád svobodný. V tom není žádný problém. Další otázka tehdy byla - chtěli byste tržní ekonomiku? Máme svobodu a s ní ruku v ruce jde i tržní ekonomika - ano, chtěl bych tržní ekonomiku. Chtěli byste vlastní měnu? Rozumějí všichni těmto jednoduchým otázkám? Ale nyní v našem parlamentu, jako v každém jiném parlamentu, existují nejrůznější výbory s nejrůznějšími zaměřeními, které projednávají velmi složité otázky. Je zcela běžné, že členové jednoho výboru nerozumějí tomu, čím se zabývají členové jiného výboru. V zásadě to znamená, že stát a dokonce i politici se stali příliš složitými.

A nyní další malý příklad. Před dvěma lety jsem vystupoval před estonským parlamentem, kde jsem musel vysvětlovat veřejnoprávní plán pro veřejnoprávní vysílání. Jednalo se o dosti podstatnou přednášku vypracovanou asi 50 lidmi nejen z Estonska, ale i z jiných států. Nehovořilo se zde pouze o penězích a o tom, jaké máme krásné nápady, pokud jde o veřejnoprávní vysílání. Ve zprávě se hovořilo o sociologii, demografii a jiných složitých věcech. Po přednesu zprávy začali poslanci klást otázky a já jsem pochopil, že nikdo z nich ten materiál vlastně pořádně nečetl. A o něco později tuto zprávu projednával pouze kulturní výbor, následně k ní zaujali názor členové různých stranických frakcí a ti doporučili ostatním poslancům, aby hlasovali tak, jak jim bylo řečeno, protože se musejí držet stranické linie. A tehdy jsem pochopil, že takto si demokracii nepředstavuji. Jakmile se stát stane natolik složitým, mazaným a podvodným v důsledku činnosti politiků, kteří svým posluchačům, občanům, dokáží vysvětlit úplně vše, nikdo už nepozná, zda tito politikové nejenom mluví, ale zda také něco opravdu dělají - musí nestále vyhledávat nějaké spory.

A ještě jeden příklad. Jednou z nejobtížnějších funkcí, jakou znám, je funkce ministra financí. Pokud ministr financí musí někdy vysvětlovat, že inflace může být pro ekonomii dobrá. Zní to dost podivně, že nízké úrokové sazby jsou pro ekonomiku dobré. Prosím, tak to vysvětlete. Ale jakmile to ministr začne vysvětlovat, kvůli nezbytnému vzdělání je pouze velmi malý okruh lidí schopen porozumět, co vlastně ten ministr o těch financích říká. Aby bylo možné se na této úrovni demokracie aktivně podílet, je zapotřebí značná úroveň schopností, kompetentnosti, což je někdy hlavní překážkou opravdové demokracie.

Druhou stranou tohoto zrcadla je skutečnost, že se média zaměřují z větší míry na zábavu a ostatní věci příliš zjednodušují. Asi před deseti, patnácti lety měla média vznešenější cíle či myšlenky. Mám-li vysvětlit, proč se média posouvají směrem, který zmínili mí předřečníci, musím říci, že za hlavní důvod tohoto posunu považuji fungování tržní ekonomiky na mediálním trhu.

Nyní uvedu několik málo údajů a faktů o estonském trhu. Dokonce i v tomto státě a v mnoha dalších zemích, o nichž jsme dnes hovořili - kromě Německa - by lidé obvykle začali tento typ přednášky slovy: Naše země je velmi malá pro stabilní mediální trh. V Estonsku máme 1,3 milionu obyvatel. Na estonském mediálním trhu je asi 300 tisíc Rusů, Estonců je asi 1 milion včetně dětí. Skutečný mediální trh je tedy mnohem menší.

Průměrná měsíční mzda v Estonsku byla v dubnu 459 euro. Deset let tržní ekonomiky na mediálním trhu vytvořilo situaci, kdy je 80 % tištěných médií rozděleno mezi dvě skupiny. To znamená, že rozrůzněnost trhu je dosti malá. To se však netýká pouze Estonska. Konsolidaci můžeme pozorovat i v jiných sektorech, u médií je to však zřetelnější. Jednu z těchto dvou skupin vlastní norští investoři SHIPSTEAD. Tato skupina porušuje mnohé z toho, co se označuje jako mezinárodní mediální konsolidace, protože na mediálním trhu vlastní jeden národní TV kanál, největší deník, je polovičním vlastníkem jednoho z největších bulvárních plátků, vlastní největší síť rozhlasových stanic a několik vydavatelství. Druhá skupina je ve vlastnictví estonských investorů, ale se zmíněnou norskou skupinou si rozdělila mediální trh. Jedna skupina řekla té druhé: Vy budete mít tolik a tolik novin a deníků, tolik bulvárních plátků a tak dále. Tak, aby to bylo vyrovnané pro obě strany. Obě skupiny uzavřely jakousi kartelovou dohodu, která na tomto trhu potlačila názorovou rozrůzněnost. Kromě toho u nás máme tři mezinárodní zpravodajské televizní kanály. Jeden z nich je veřejnoprávní a dva jsou soukromé. Ale pouze jeden z těch soukromých vydělává. Zisková marže je asi 20 %. Zdá se to v pořádku, ovšem jejich výdajový rozpočet je asi 7 milionů euro na plně pokryté programové vysílání. To je neuvěřitelné. Ta částka je velmi nízká. Zdá se, že s tolika penězi nelze programové vysílání vytvářet. Znamená to, že konkurence je velmi silná. Pokud se podíváme na druhý soukromý kanál, který je neustále ve ztrátě, tyto dva kanály spolu soupeří. Pro kanál, který je ve ztrátě, je získání většího počtu diváků otázkou přežití. Znamená to, že obě komerční televize potřebují získávat maximální počet diváků po celou dobu vysílání, aby dostaly více peněz z reklamy, a mohly tak přežít. To znamená, že nemají téměř žádnou možnost zabývat se programovou skladbou, zajímat se o pořady, které nejsou tak přitažlivé, atraktivní.

Co znamená atraktivní a přitažlivý pořad? Zamysleme se nad kvalitou médií. Musím říci, že zcela souhlasím s tím, co zde bylo zatím řečeno. Ani v Estonsku není jednoduché najít kvalitní noviny a deník. I když máme jeden deník podporovaný z veřejnoprávních peněz, který je orientován na kulturně-sociální sféru ve formě esejů a článků. Náklad tohoto deníku je 5 tisíc výtisků. U největších, komerčně vydávaných deníků se náklad pohybuje okolo 70 tisíc výtisků. Opět je to značně málo. Musíme mít na paměti rozdíly v těchto číslech, v počtech výtisků. Porovnáme-li údaje o počtech diváků, dojdeme ke stejným rozdílům. Největší počet diváků, kterého bylo v Estonsku dosaženo, je 350 tisíc diváků. Tuto sledovanost měl pořad Estonské televize. Veřejnoprávní televize má někdy vysokou sledovanost. Také u komerčních televizí běžně považujeme program za úspěšný, pokud má alespoň 150 tisíc diváků. Podíváme-li se nyní na ta veřejnoprávní vysílání, u nichž je pouze jeden provozovatel, kde můžeme najít talkshow na společenská témata, pořad věnovaný aktuálním mezinárodním událostem, pořad o kulturním životě v Estonsku i na mezinárodní scéně - zjistíme u nich sledovanost, která se pohybuje od 50 do 90 tisíc diváků. Takže sledovanost těchto pořadů je daleko pod hranicí ekonomických ukazatelů, které by byly přijatelné pro provozovatele komerčního vysílání. Když si uvědomíme, jakým konkurenčním tlakům jsou tito provozovatelé komerčního vysílání vystaveni, je zcela jasné, že nemají žádnou šanci vysílat tyto kvalitní pořady. Pokud by se totiž některý provozovatel pokusil zařadit diskusní pořad o společenských tématech, o politice, který by šel do hloubky a byl určen lidem, kteří danému tématu rozumějí, druhý provozovatel komerční televize by ve stejném čase pustil vysoce sledovaný pořad, a tím by první provozovatel, který se snažil zavést kvalitní diskusní pořad, prohrál, přišel by o peníze, a proto takové pořady provozovatelé komerčních televizí nezařazují. Z tohoto důvodu nemají ve své skladbě žádné pořady orientované na společnost, na společenská a sociální témata, protože z ekonomického hlediska je to velmi nebezpečné. Vidíme tedy, že pro kvalitní televizní pořady není odbyt. Totéž se týká i kvalitních deníků, tiskovin. Hovořili jsme zde o deníku New York Times. Jedná se o jeden z výdělečných deníků a jeho čtenáři tvoří pouhé 1 % z celkového počtu čtenářů v USA. Ve Spojených státech je však velký počet obyvatel, takže i jedno procento znamená dostatečný a udržitelný trh. Pokud si vezmeme německý deník Frankfurter Algemeine Zeitung, zdá se, že i v Německu je dostatečný počet lidí, kteří podporují kvalitní deník.

Výsledkem toho, co jsme si zde řekli, je, že pokud politici potřebují média a média potřebují zábavu, kterou by diváci sledovali, měli by politici začít o této věci jednat a měli by tyto otázky projednat Ale jak vidíme, trh nemá nejmenší zájem podporovat kvalitní média. Tento druh mediálního trhu je jedním z hlavních činitelů, které znásilnily a odcizily média. Pracují vlastně proti sobě. V této situaci vidím jako jediné řešení to, že společnost potřebuje vyživovat své vlastní kritiky podporováním určitého druhu médií. Jedním příkladem je veřejnoprávní vysílání, druhým příkladem jsou tištěná média, jako je tomu ve Švédsku, kde společnost finančně podporuje tento druhý způsob veřejné kontroly prostřednictvím finanční podpory největšího zpravodajského deníku. Co tedy má společnost dělat? Záleží to na každém specifickém trhu. Na závěr uveďme, že nejdůležitější věcí, kam musí společnost investovat, aby si udržela opravdovou demokracii, je potřeba pěstovat si vlastní kriticismus. Děkuji.

Role veřejnoprávního vysílání v demokratické společnosti a pozice veřejnoprávní TV a rozhlasu na mediálním trhu

Agnieszka Romaszewska-Guzy, Asociace polských novinářů, Centrum pro monitoring svobody tisku, Polsko

Myslím, že má úloha je ještě obtížnější než úloha mého kolegy, protože vystupuji jako poslední a každý je již velmi unaven. Odložím proto stranou, co jsem si připravila, a soustředím se spíše na několik poznámek k tomu, co jsme zde až dosud slyšeli. Uvedu rovněž několik příkladů toho, v čem je podstata těchto problémů u nás v Polsku a jaké jsou tyto problémy z polské perspektivy. V jistém ohledu se problémy, které v Polsku máme, samozřejmě podobají problémům, které existují ve všech státech střední a východní Evropy. Na druhé straně však někdy pozorujeme u některých států určité odlišnosti, které vyplývají například z velikosti dané země a podobně.

Především bych ráda vyjádřila celkový souhlas s tím, co řekl pan Rumphorst o úloze veřejnoprávního vysílání, veřejnoprávní televize, veřejnoprávní služby v demokratickém státě. Zároveň si ale myslím, že pan Rumphorst hovořil o ideálech, o ideálním stavu. Tyto ideály se však v našich konkrétních podmínkách a za daných okolností, které s tím souvisejí, dají jen velmi obtížně uskutečnit. Rovněž si myslím, že jsou u nás propleteny a zkombinovány některé problémy, které se týkají západních států, se specifickými problémy, které vyplývají z naší společnosti. Zejména je třeba si uvědomit, že veškeré současné veřejnoprávní televizní vysílání bylo přetvořeno z televize, kterou v minulosti vlastnil stát. Tyto televize bylo nutno reformovat. Bylo nezbytné transformovat tehdejší televize do podoby veřejnoprávních televizí, což je opravdu velmi složitý úkol. Tento proces navíc není možné odříznout od vývoje v celé společnosti. Tehdejší televize byly institucemi, v nichž pracovali konkrétní lidé, v nichž byla nastolena jistá pravidla a v nichž platily určité předpisy. A transformovat instituci, která má za dlouhá léta již zaběhaný chod, která má zaběhaný provoz, je velmi složité. Taková byla situace ve všech našich zemích, včetně Polska.

V televizním a rozhlasovém vysílání rovněž panovaly určité staré návyky. Konkrétně jde o způsob, jakým televizní vysílání sloužilo politickým účelům. Tento způsob jejich práce můžeme nazývat propagandou. Od té doby uplynulo již patnáct, dvacet let, ale všichni si to samozřejmě dobře pamatujeme. Televizní vysílání bylo hlavním nástrojem tehdejší politické moci. A já jsem si dobře vědoma, že se všechny staré návyky dají jen velmi těžko vymýtit. Jakákoliv stará víra se jen velmi obtížně nahrazuje něčím novým. A přestože do politiky dnes přicházejí lidé odlišných životních osudů, odlišných názorů, také oni se stále pokoušejí zacházet s touto starou institucí jako s nástrojem, který má sloužit jim samotným. Tak tomu bylo u nás v Polsku, a myslím, že stejné to bylo i v jiných státech střední a východní Evropy, asi ve většině z nich - v Maďarsku, na Slovensku, v České republice. Myslím, že tak tomu bylo ve většině z těchto zemí. Ve všech těchto státech došlo ke konfliktům, které se týkaly vlivu politiků na veřejnoprávní média. Současně byla navržena určitá léčba. Touto léčbou je privatizace - jakmile dojde k privatizaci, zbavíme se tím vlivu politiků a média budou pouze pod vlivem tržním, ekonomickým. Pak budou média fungovat pouze na základě pravidel tržní ekonomiky. Problémy s vlivem politiků se tím výrazně zmenší. Jak se ale ukázalo, není to tak docela pravda. Nechci opakovat, co zde již uvedli mí předřečníci, jejich prezentace byly vynikající a souhlasím s panem Jirákem v jeho hodnocení celkově pesimistické situace. Souhlasím také s tím, co řekl pan Kollár, nechci proto opakovat jeho slova. Chci jen dodat, že i když jsou veřejnoprávní média potřebná, je otázkou, jakým způsobem máme skutečná veřejnoprávní média vybudovat?

V mnoha zemích střední a východní Evropy máme například již nyní veřejnoprávní média, ta jsou však velmi malá a menšinová a netěší se příliš velkému respektu veřejnosti. V Polsku máme veřejnoprávní televizi s celkem vysokou sledovaností, a i když tato sledovanost v současné době klesá, stále se ještě drží na vysoké úrovni. Tato obrovská, velká instituce zaměstnává velký počet zaměstnanců, a přesto důvěra veřejnosti v tuto veřejnoprávní instituci v současné době klesá. Příčinou tohoto jevu je skutečnost, že i zde stále pokračuje politický boj. Pokud ale nedojde k nějaké reformě Polské televize a pokud nebude zamezeno vlivu politiků na tuto instituci, obávám se, že během dvou tří let budeme podle mého názoru svědky toho, že bude tato instituce vytlačena na úplný okraj. Uvidíme tedy, co se v Polsku stane. Myslím, že k provozování opravdu dobré veřejnoprávní televize je nezbytné dosáhnout konsenzu - jinými slovy, každý musí souhlasit, že taková instituce je opravdu potřebná. A v tomto se projevuje jistá úroveň politické kultury. Samozřejmě musíte mít pro takovou televizi zajištěno dobré financování, právní strukturu, ale v našich státech v této části Evropy dobře víme, že ani sebelepší právní struktura nezajistí anebo nebude sloužit jako ochránce nevůle politiků, kteří zkreslují nebo neberou vážně takové zákony. Můžete sice deklarovat: Tento ředitel by měl být nezávislý, ale to je možné pouze zapsat do právních norem. Hlavní však je, aby to bylo skutečně poznat, aby takový člověk cítil, že je opravdu nezávislý. A takovou jistotu nelze právně zakotvit. Nelze vytvořit právní záruku, že konkrétní člověk bude v reálné situaci skutečně nezávislý. Co je však pro vybudování takové veřejnoprávní televize a veřejnoprávního rozhlasu zcela nezbytné, je veřejné povědomí o tom, že veřejnost takovouto službu potřebuje. Toto povědomí lze samozřejmě jen velmi obtížně vybudovat. V této souvislosti věřím, že mí kolegové novináři - a v Polsku existuje velmi široká základna novinářů - vědí, že veřejnoprávní média jsou potřebná a důležitá. A právě oni jsou silou, která bude pracovat na vybudování respektu a na zabezpečení vybudování takovéto veřejnoprávní televize, přestože síly, které proti tomuto úsilí pracují, jsou obrovské. Tyto síly jsem zmiňovala již na začátku - jedná se o politické tlaky i tržní tlaky. Konkurenční stanice se snaží zaujmout velké procento diváků a posluchačů - v Polsku jde o 40 milionů lidí, což je velký reklamní trh. Konkurenční televize využívají nejrůznějších slabin tohoto veřejnoprávního sektoru, aby jej potopily, protože tento tržní podíl jim za to stojí. Takže já si myslím, že hlavní, co můžeme s tímto problémem dělat, je zvyšovat veřejné povědomí a znovu a znovu opakovat, že se veřejnoprávní vysílání nedá ničím nahradit, a že i kdyby bylo slabé, musíme neustále bojovat za to, aby se stalo silnějším a lepším. V Polsku někdy říkáme, že kvalitativní úroveň veřejnoprávního vysílání je nízká - a že tedy musíme aktivně působit ke zlepšení jeho kvality - a že soukromé televize jsou někdy v programové nabídce a po profesionální stránce lepší. Ale vždy musíme zdůrazňovat, že i když je veřejnoprávní televize někdy "mimo obraz”, ve své úloze je zcela nenahraditelná. A to jsem vám chtěla sdělit.

Děkuji vám.

pdmlynek · Zaslal: po říjen 09, 2006 8:50 pm Předmět: Muj pohled na to

Nó, sice souhlasím s většinou co tito lidé řekly, ale pár věcích se mi zdá docela divné.